Když stěhování změní celý tvůj život

„Vyrůstala jsem jen s mamkou. Táta totiž umřel, když mi bylo 8. Máma na mě neměla čas, protože pracovala na dvou místech. Hodně jsme se hádaly a neměly jsme moc pěknej vztah. Čas jsem trávila hlavně s kámošema venku. Máma naštěstí moc neřešila, kde jsem a kdy se vrátím domů. Měla jsem spoustu kamarádů, se kterýma jsem si rozuměla, chodila s nima do školy, trávila s nima odpoledne i večery.

Když mi bylo 12, máma mi oznámila, že se stěhujeme. Naštvalo mě to. Odstěhovali jsme se daleko, takže jsem o všechny svý kámoše ze dne na den přišla. Nový město bylo docela fajn, ale nikoho jsem tam neznala a máma na mě opět neměla kvůli svý práci čas. Nová škola stála za prd. Nikdo se se mnou nechtěl bavit, protože jsem byla ta nová divná holka.

Pár měsíců po přestěhování jsem onemocněla a zůstala jsem asi 14 dní doma. Byla to pro mě hrozná úleva nemuset do tej školy… I když mi bylo po těch dvou tejdnech už o dost líp, tak jsem mamce pořád tvrdila, že mi není dobře. Ta mi věřila a hlavně to se mnou nechtěla řešit. A já jsem pomalu sbírala odvahu chodit ven, když máma bejvala dlouho v práci.

Jednou jsem v obchoďáku potkala holku ze školy Simču, která byla v partě starších děcek, holek i kluků. Školu neřešili, tak jsem ji neřešila s nima. Občas jsem tam zašla, ale cítila jsem se strašně. Většinou jsem odtamtud utekla a šla za Simčou a ostatníma.

S partou jsme pak začali trochu blbnout. Nejdřív to byla sem tam malá krádež něčeho, na co jsme měli chuť a neměli prachy. Potom to už bylo horší, brali jsme lidem peněženky, kradli drahý flašky…

A co mě dostalo do děcáku? Jednou jsme s partou našli na parkovišti klíčky od auta. Simčinýho kluka napadlo, že projdeme patro, budem mačkat odemykací tlačítko a auto najdem. Měli jsme „štěstí“, bylo nedaleko. Nasedli jsme do auta a vyjeli. Užili jsme si asi 15 minut super jízdy, než nás zastavili policajti. Byl z toho mega průser. Díky tomu se přišlo i na stovky mých neomluvených hodin, na krádeže v obchoďáku. Máma byla v háji. Při jednom rozhovoru padlo, že zanedbává výchovu. Dostala jsem kurátorku a pak nastal celkem rychlej proces. Ve svých 13 letech jsem nastoupila do děcáku. 

Nakonec to tam ale nebylo tak hrozný. Byla tam jedna fajn pracovnice, která mi řekla, že ve městě existujou takový kluby, kterým se říká nízkoprahy. Jednou o vycházkách jsem se rozhodla do jednoho zajít podívat. Nechtěla jsem bejt sama, ale ani s partou, se kterou bych se mohla zase přimotat do nějakýho průšvihu. Ne všichni dopadli stejně jako já, takže pořád trávili čas poflakováním se po obchoďácích.

V nízkoprahu jsme řešili různý věci, který mě trápili. I můj vztah s mámou. Dokonce jsme se domluvili, že zavolaj pracovnici z děcáku a společně se pobaví o tom, co v klubu řeším… Všechno jsme si nejdřív ale řekli spolu, aby to bylo fér a nemluvili za mě. 

V děcáku i v klubu se domluvili, že se zaměříme na to, abych dokázala líp vycházet s lidma, jak obecně, tak ve škole. A i s mámou. Když jsem odtamtud po 2 letech vyšla, nastoupila jsem na střední, takže přede mnou byl zase úplně novej start. Musím ale říct, že tentokrát jsem to zvládla o poznání líp. Školu jsem zvládala, chodila do ní pravidelně, nás vztah s mamkou se taky zlepšil. I do klubu jsem pořád dojížděla. Mohla jsem v něm řešit věci, se kterými jsem si neuměla poradit ale nechtěla o nich mluvit s mámou. Střední jsem nakonec ukončila bez stovek zameškaných hodin a našla si práci, která mě baví a mohla jsem se díky ní osamostatnit od mámy, se kterou máme nyní mnohem lepší vztah.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ester mohla díky podpoře ze strany pracovnic a pracovníků dětského domova se školou a nízkoprahového klubu začít znovu.

To, že její máma neměla na ni čas v ní mohlo vyvolalo pocit osamění vedoucí k zapletení se s nesprávnou partou. Díky podané ruce a podpoře ve samostatnosti, získání náhledu a pochopení důvodů svého pobytu v dětském domově se školou Ester mohla přijmout odpovědnost za své chování a rozhodnout se, jakým směrem se chce ve svém životě vydat.

Příběh Ester vychází z příběhů klientek a klientů, se kterými pracujeme v rámci služeb a programů organizace Ratolest Brno.

Pro účel kampaně zapůjčila příběhu svou tvář jedna z patronek organizace ze ženského rugby týmu RC Dragon Brno.

O fotografie se postarala Karolína Kohoutková z ateliéru Divý tvor. Za grafické zpracování vděčíme Šárce Dudové. 

Tato kampaň vznikla jako součást projektu „Interdisciplinární síť podpory dětí a mládeže při opouštění ústavní výchovy“, reg. č. CZ.03.2.X/0.0/0.0/17_076/0011419. Projekt byl finančně podpořen ze zdrojů Evropského sociálního fondu EU, z rozpočtu ČR v rámci Operačního programu zaměstnanost.